Po více jak šesti letech existence a dvou znamenitých kazetách („Po nás potopa“ /1997/ a „Úděl Kassandry“ /1998/) přicházejí konečně ostravští punkoví obroditelé AQVA SILENTIA s čistokrevným cédéčkem, a i když jeho vydání není zaštítěno žádnou více či méně známou nahrávací společností, určitě nic nebrání tomu, abychom ho mohli považovat za první opravdovou desku (rozuměj coby stavební kámen diskografie). Tohle ovšem kapelu samotnou trápí asi ze všeho nejméně, ostatně jak jinak také, když, jak výše poznamenáno, jejím hlavním poznávacím znamením je především punk.

K charakteristice této hudební odnože snad netřeba ještě něco dodávat, tím spíše, že těsně po sametové revoluci v tuzemsku tento styl doznal obrovského rozmachu (stejně tak jako ostatní „tvrdá“ hudba, pro předcházející režim naprosto neskousnutelná), především pak ve své klasické poloze jednoduché rytmiky (čím rychlejší, tím lepší, samozřejmě), několika energických riffů, obhroublého zpěvu-řevu a nemilosrdných textů, bušících do všeho špatného. I AQVA SILENTIA (přestože zmíněný rozmach zase pomalu ale jistě dozněl) na „Době zrcadlové“ vychází z téhle zaklínací formulky, jen má jaksi ulehčenou pozici tím, že si jednak už dávno vyzkoušela kůži, s kterou se v tomhle hudebním ranku chodí na trh, a jednak že disponuje šikovnými autory hudby i textů, kteří by se sice na poli muzikálů typu Drákula asi neuživili, nicméně v řadách A. S. jsou těmi správnými na svém místě. A tak rozehrává docela neodolatelnou ´skočnou´, přímočarou a jednoduchou (ale o to přece jde, ne?), s citem pro přesně vyměřenou maličkou kapku nevyčpělosti, kterou přidává do vínku všem svým skladbám. Nesklouzává k žádným tuctovostem či opisování sebe sama, přesně se drží vzorce pro udržení posluchačovy pozornosti a občas se blýskne i doopravdy originálním okamžikem (vnadná kytarová melodie v „Jeskyně III.“ a „Sein und Zeit“ či vtipně odlehčené a provázané kousky „Tattoophobia“ a „Piercingphobia“). Vzhledem k poměrně krátkým hracím dobám jednotlivých skladeb snad ani nelze víc očekávat, takže potud je všechno v nejlepším pořádku.

A ještě o stupínek výše je (dnes už vlastně tradiční a málem až povinná) druhá tvář A. S., totiž texty. Podle nepsaného punkového pravidla se zabývá všemi negativy, co jich jen dnešní doba nabízí, ovšem je sepsána znovu nadmíru inteligentně, s přiměřeným nadhledem a místy až básnickým citem („…udeřila zima tuhá - jako u nás každý rok - z českých slepic každá druhá s módou zdatně drží krok - první vločka sněhu padla - co potrava pro pýchu - do práce i do divadla, svině jede v kožichu…“ /„Zimomřivé“/ nebo „…k čemu je mu láska, která objekt nemá – k čemu krása nadpozemská – když jsou ústa němá? – všechno má mít opak, v tom to asi vězí – nač je pravda, která nad lží – stále nevítězí …“ /„Jeskyně III.“/), a i když třeba člověk nemusí souhlasit úplně se vším, co A. S. hlásá, musí uznat, že na způsobu, jakým to činí, je cosi lákavého, něco přesně ve smyslu citátu Georga Friedricha Händela „Bylo by mi líto, kdybych své posluchače jenom bavil – chtěl bych je učinit lepšími.“, který AQVA SILENTIA umístila na zadní stranu svého nového CD. Je to možná jenom symbolická náhoda, ale stejně … tichá voda určitě pořád břehy mele.